Malý nebo velký pes?! Hlavně, aby to nebyl…

V dávných dobách školkových jsem trávila hodně času u babičky na vesnici, kam děti mého věku přijížděly v podstatě jen na víkendy nebo na malou část prázdnin. Společnost mi dělala rázná babička, čuník a čtyři psi, kdy každý z nich bydlel v jiné části vesnice. Myslím ty psy, babička a čuník bydleli se mnou. Tedy já bydlela s babičkou, která chovala čuníka, abych byla přesná. Nicméně mě nejvíc lákali a bavili psi sousedů. Chodila jsem je navštěvovat a v diskuzi o jejich životě jsem často z jejich majitelů vyloudila nějaký ten koláč nebo ovoce. Babička byla ráda, že má ode mne pokoj, psi byli rádi, že mají společnost a vesničani si rádi poslechli nějaký ten drb a tak byli všichni poměrně dlouho spokojeni.

Nejradši jsem chodila za Goranem, protože byl nejblíže a mohla jsem s ním kdykoli mluvit. Byl to malý, starý a docela ošklivý oříšek, ale měl mě rád a já to cítila. Jeho paní byla napůl hluchá a hodně osamělá stařenka, pro kterou byla dětská návštěva jistým zpestřením zaběhlé rutiny. Gorana a starou paní Chrudimskou chodili občas navštěvovat i její vnuk- voják z povolání a jeho fenka německého ovčáka. Asta byla ostrá jako břitva. Nevím proč, ale nesnášela mě, stačilo, když mě zahlédla přes plot u nás na zahradě a třásla se celá vesnice, jaký dělala povyk. Babička mi ve snaze o posilnění strachu z Asty vyprávěla všemožné historky z černé kroniky o tom, jak jsou němečtí ovčáci psi zlí a zrádní a jak je třeba se německým ovčákům obloukem vyhnout.

Jednou se vám tak ale stalo a já nevědomky vlezla na dvorek Borka, když byla zrovna u nich na návštěvě Asta. Pamatuji si to dodnes. Vešla jsem na dvorek, zavřela dvířka, aby Goran neutekl a proti mně, ve vzdálenosti zhruba pěti metrů stála vzpřímená a naježená Asta. Stály jsme tam samy, ona skoro o hlavu vyšší než já, vrčící s vyceněnými zuby. Nevím, co mě to popadlo, nějak jsem si instinktivně uvědomila, že jestli couvnu, je po mně. A tak jsem necouvla a naopak na ní začala dokola křičet „Asto místo, Asto místo…“ Asta si sedla a jen se divila. Asi si říkala „parchant jeden, kde vzal takovou šarži, že mě může poroučet“. Během pár okamžiků pak přiběhl její pán a z druhé strany i moje babička. Pak jsme asi dostaly já i Asta nařezáno rákoskou, ale důležité je, že se nikomu nic nestalo. Babička sice prohlašovala něco o infarktu, ale nové drastické historky o hrůzách způsobených německými ovčáky mi již nevyprávěla. Dobře si totiž uvědomovala, že Asta mě mohla toho dne roztrhat jak sešit z papíru, ale neudělala to.

Od toho dne však babička trvala na tom, že na vycházky po vesnici bude chodit se mnou. Mě to příšerně nebavilo, protože jsem ztratila svou skoro bezbřehou svobodu a byla to prostě nuda. Až jeden den to změnil. Šly jsme tak ulicí a z pootevřených vrat se na nás vyřítil rozzuřený jezevčík. Babička mě chytla do náruče, zakřičela na zběsilého jezevčíka, kterého to však jen motivovalo k další akci. Zakousl se babičce do oblasti někde nad patou a cupoval. A držel. Trvalo to děsně dlouho, než ji pustil a ještě o hodně déle trvalo, než se babičce Achillovka úplně zahojila. Babička svůj pohled na psy a jejich nebezpečnost podle plemen zásadně přehodnotila. Z Velkého atlasu psů, který jsem dostala vánočním dárkem, někdo vytrhl jezevčíka. Myslím, že to byla babička. Když jsem jí pak ptala, proč v atlasu chybí jezevčík, prohlásila „dejte mi s těmi čokly všichni pokoj, pořiďte si jakýho chcete, proboha, ale ať to není debil“. A vo tom to je….


Ozvěte se nám!

E-mail: miraiinucz@gmail.com

Telefon: + 420 606 690 943

Chci vědět, až budou štěňátka!