Všichni jsme jako správní rodiče přesvědčeni o tom, že to naše dítě je to nejlepší, nejchytřejší, nejkrásnější a vůbec, že ten náš pes je prostě zlatíčko. O to větší překvapení pro mne byly milé reakce na předchozí příspěvek plné vřelých slov a dotazy na to, v čem vidím odlišnost tosa inu od ridgebacka, labradora či cane corso, když jsou si s tosou každý něčím podobní.
O Ině (tak se moje první fenka tosa inu jmenovala) se po Praze šuškalo, že je to přerostlý labrador. Vždycky jsem se tomu smála, tato plemena mi přišla vždy na hony vzdálená. Dnes zpětně jistou fyzickou podobnost vidím, avšak život s tosou a labradorem je jiný. Svým určením je labrador pes lovecký a měl by mít pro svůj zdárný vývoj mnohem víc pohybu a práce než potřebuje tosa inu. Pak bych v parcích nevídala udýchaná, sotva chodící prasátka, která svou energii věnují jen tomu sehnat někde něco k snědku. Další zásadní rozdíl spatřuji v tom, že labrador je ze své podstaty šťastný pes, bude Vás i Vaše zloděje milovat i když na něm budete dříví štípat. Tosu si naopak musíte získat.
Jak na to? Vlídností, láskou a důsledností. Tosa inu musí vnitřně uvěřit, že jste ten „super pes“, ke kterému se vyplatí vzhlížet. Pak Vás bude na slovo poslouchat nikoli, protože jste jí dali povel a přikazujete jí ho provést, ale proto, že Vám bude chtít udělat radost a získat Vaší přízeň. Proto se tosa inu necvičí. Všechny povely už totiž zná. Tosa inu je prostě takový čtyřnohý Chuck Norris :).
A jak to má tosa inu a rhodéský ridgeback? Jediné co tyto dvě plemena spojuje je někdy velice podobná barva, čtyři nohy a ocas :) Jeden čas jsem se v parku potkávala s mladíkem na kole, při kterém běhávala vysportovaná fenka ridgebacka. Občas jsme po sobě mrkali a tak slovo dalo slovo a my nadšení, že i psy si spolu hrají, se začali formovat k prvnímu opravdovému rande. V zápalu nadšení, že s ním půjdu ven, však náhle mladý muž udělal, co udělat neměl. Vytáhl telefon a nadšeně mi ukazoval, jak jeho fenka pracuje, když on zrovna není doma. Ty obrázky pohromy vidím doteď. Roztrhaná sedačka, totálně vytrhaná plovoucí podlaha, vysypaná mouka z polic v kuchyni, z bot v poličce na zemi vždy jen jedna, no prostě masakr. Suše jsem polkla a podívala se směrem k louce, Leila se na mě chytře uculila a já si představila, že takhle dopadne i moje domácnost. Mrkla jsem na svou tosu a obě jsme se po anglicku ztratily. Povaha ridgebacka není vůbec jednotvárná, určitě by popis tohoto plemene vydal na nejednu knihu, nicméně jsem přesvědčena o tom, že na rozdíl od tosa inu je ridgeback plemeno vhodné jen pro extrémně aktivní lidi s dostatkem volného času, který budou věnovat jeho výchově a zaměstnání.
V tomto ohledu je mi víc sympatický italský lamač srdcí s pohledem geparda- cane corso. Myslím, že je to to pes velmi hrdý a chytrý jako opice. Jeho srst je zážitek pohladit. Výchova tohoto silného a energického psa však vyžaduje pevnou ruku a vyrovnanou mysl. Oproti tosa inu je to pes tvrdší a časově náročnější. Byl vyšlechtěn primárně k loveckým a strážným účelům a na boje v římských arénách, kdy tyto rysy lze v tomto plemenu spatřovat dodnes. Díky refreši plemene koncem osmdesátých let 19. století je to sportovec, který každodenní výběh do přírody za každého počasí vítá s nadšením. Na rozdíl od tosy můžete svého římského bojovníka vzít dokonce i k jízdě na kole, aniž byste mu nějak ublížili přehnaným množstvím pohybu (já to nezkoušela, já se cane corso bojím :).
Jsem toho názoru, že my lidé bychom si měli vybírat takové psí parťáky, kteří se nám líbí a u kterých je jistý (genetický) předpoklad, že spolu budeme šťastní. Nenáročnost tosa inu na můj volný čas (často pracuji nepřetržitě 10 hod denně) a její trpělivost a snaha mi vyjít vždy vstříc, byly vlastnosti, pro které si mě tosa inu naprosto získala.